Jdi na obsah Jdi na menu
 

03.11.2016 Francie Mulhouse Muzeum automobilů

3. 11. 2016

Unikátní a výjimečná sbírka vznikla díky obětavosti švýcarského průmyslníka Fritze Schlumpfa (1906-1992), jehož jméno muzeum v podtitulku nese.

Muž s vášní pro staré (nejen) francouzské automobily shromáždil od šedesátých let minulého století více než 500 kousků, které nechával pečlivě renovovat. Po dlouhé roky však byla jeho sbírka téměř neznámá, pokochat se s ní mohlo jen pár zasvěcených.

Drží prim
Když v roce 1977 Schlumpfovo průmyslové impérium zkrachovalo, rozzlobení dělníci pronikli do továrny, kde Fritzův skrytý poklad objevili. O několik let později bylo muzeum otevřeno pro veřejnost. V roce 2000 prošlo renovací, která z něj učinila interaktivní muzeum odpovídající nejmodernějším světovým trendům.

Automobilové muzeum Mulhouse

Ředitel muzea Emmanuel Bacquet je právem pyšný. Pod střechou zde odpočívá více než 400 starých automobilů. Stařičkých, elegantních, proslavených či kuriózních. Včetně 150 vozů značek Bugatti, Hispano-Suiza, Ferrari, Rolls-Royce, Maserati, Maybach a Mercedes.

"Jsme největší automobilové muzeum," tvrdí sebevědomě. A aby rozptýlil pochybnosti, dodává, že existují sice ještě větší, ale jen proto, že ve sbírkách zahrnují i motocykly a další dopravní prostředky. Ale co se automobilů týče, nejvíce jich mají právě zde.

"Toto muzeum je pro auta tím, čím je Louvre pro umění," říká na začátku prohlídky a následující minuty strávené v přítomnosti vyleštěných karoserií mu dávají za pravdu.

Oslava automobilismu
Návštěvníky už zdálky vítá impozantní vstup. Stará tovární hala z 19. století je zde po rekonstrukci doplněna o moderní přístavbu, jejíž skleněná stěna, prošpikovaná desítkami symbolických bugattek, ve vás vzbudí očekávání už od samého počátku. Ale šetřte údivem, to hlavní vás teprve čeká.

Automobilové muzeum Mulhouse

Na dvacet tisíc metrů čtverečních tovární plochy se bohužel vejde jen zlomek sbírky. Další asi tisícovka vozů je uschována v depozitářích. Aut zde zkrátka mají tolik, že s nimi nemusí šetřit - některá jsou rozebrána, abyste se na ně mohli podívat do nejmenšího detailu, jiná jsou volně přístupná a můžete si do nich sednout a vychutnat si pocit, jaký měli jejich majitelé před několika desítkami let.

Hala plná vozů
Stovky starých veteránů stojí vyrovnány v dlouhých řadách průmyslové haly, rozdělené pro přehlednost do ulic. Téměř osm stovek pouličních historických svítilen pak vytváří dojem, jako byste se procházeli po městě. Naleznete zde automobily od jejich počátků kolem roku 1878 až po současnost. Od prvních motorizovaných kočárů až po klasické vozy ze závěru minulého století. Je jich tu tolik, že z nich až přechází zrak.

Automobilové muzeum Mulhouse

Ale pozor, tím zdejší přehlídka nekončí. Fajnšmekry čekají sportovní vozy, a to ne jen tak ledajaké. Modré bugattky tu stojí vystavené jedna vedle druhé, o kousek dále stojí dědečkové dnešních formulí seřazení v řadě za sebou, jako by čekali už jen  na startovní povel. Atmosféru dokreslují zvuky jejich motorů, a návštěvník se tak alespoň na malou chvíli přenáší na autostradu předválečných let. V jednom ze zdejších modrých vozů závodila (a vyhrála) i slavná česká automobilistka Eliška Junková.

I to by stačilo na to, aby si člověk z muzea odnesl nezapomenutelné dojmy. Přesto vás to nejlepší teprve čeká. The Hall of Masterpieces. Vstupujete do síně slávy, do síně mistrovských kousků. Zde, ve ztlumeném světle, odpočívá několik desítek těch opravdu nejlepších z nejlepších. Nablýskané a ohromné uzavřené vozy, luxusní automobily ze 30. let, opravdové koráby silnic, nad kterými se tají dech. Uprostřed pak majestátně trůní perly zdejšího muzea - dva kusy Bugatti Royale včetně Coupé Napoleon. Jedno z nich vlastnil sám konstruktér a zakladatel značky Ettore Bugatti.

Automobilové muzeum Mulhouse

Hlavně multimediálně
Muzeum se snaží představit návštěvníkům svět a historii automobilů všemi možnými způsoby. Kromě vystavených veteránů si můžete prohlížet i jednotlivé jejich součásti nebo pozorovat nasimulovaný chod motorů jednotlivých vozů. Stisk tlačítka spustí i jejich originální zvuk, takže máte unikátní příležitost dozvědět se, co se nablýskaným vozům skrývá pod kapotou.

Turistům a návštěvníkům zde zkrátka nabízí celou škálu multimediálních nástrojů, aby co nejvíce umocnili jejich zážitky. Na tři desítky filmů a videoprojekcí vám přiblíží okamžiky z dějin automobilismu, promítají se na působivě nasvícené stěny muzea nebo běží na velkých plazmových obrazovkách. Pokud tedy nespěcháte, můžete zde strávit celé hodiny.

Automobilové muzeum Mulhouse

A jako bonbonek si přitom můžete vyzkoušet to, co se vám běžně nepoštěstí. Člověk si zde může zkusit nastartovat klikou starého renaulta (autor článku zkoušel, leč neúspěšně), může se vyfotografovat v modrém závodním bugatti se stylovou čapkou na hlavě či vyzkoušet, jaké to je kutálet se s automobilem ze svahu.

Kromě toho vidí část montážní linky s robotickými rameny nebo si může vyměnit kolo u vozu formule 1. A pokud by se náhodou stalo, že by prohlídka muzea zaujala tatínky více než děti, můžete své ratolesti odložit ve speciálních dětských koutcích, kde je pro ně připravena spousta her a simulátorů. A vy se můžete ještě jednou vrátit a vychutnat si zdejší výstavní kousky.

Automobilové muzeum Mulhouse

Zdejší automobilový Louvre je prostě unikátní. Našince sice zamrzí, že zde téměř nenalezne české modely (ačkoli východoněmecký trabant zde své místo má), ale i tak vás návštěva muzea uchvátí.


Historie muzea

Na počátek minulého století, kdy se v Itálii narodili švýcarskému otci a francouzské matce bratři Schlumpfové. Starší Hans byl posléze poslán na obchodní studia, zatímco mladší Fritz se věnoval práci pro textilní firmy. V roce 1929 dochází ke spojenectví, ze kterého vzniká firma zabývající se nákupem a prodejem vlny. Díky tomu oba bratři začínají skupovat přádelny v okolí Mulhouse a v roce 1957 i bývalou textilku HKD, jejíž ústředí se nachází v centru tohoto francouzského města.
Položen je tím vlastně základ budoucí sbírky, ačkoliv k jejímu vytvoření vede stále ještě dlouhá cesta. Poznamenána je úmrtím matky, na které byly oba bratři citově velmi závislí. Mladší Fritz se následně začne účastnit celé řady rallye, ve kterých závodí se svým Bugatti 35B. Jen jeden automobil mu ale nestačí, a tak začíná postupně ve skladišti textilky HKD (v té době již přejmenované na HKC) shromažďovat další klenoty té doby. Při shánění jsou mu nápomocni všemožní hledači takových automobilů, z nichž třináct se ukázalo být nadmíru úspěšnými - pro Fritze Schlumpfa totiž dokázali získat více než 200 automobilů. Tedy polovinu celé sbírky.

Ačkoliv hledání zajímavých exemplářů probíhá mimo Francii, Švýcarsko, Anglii, Německo a Itálii také ve Spojených státech, nárok na koupi mají pouze skvosty evropského původu. Mezi více než čtyřmi stovkami exponátů tak nenajdete jediného amerického či japonského zástupce, to jsou ovšem fakta, která vešla ve známost až později. V 60. letech minulého století totiž Schlumpfovy svou sbírku tají a ukazují ji pouze několika vyvoleným. Není proto divu, že se kolem ní záhy vytvoří spousta legend, z nichž jen málokterá je pravdivá. Dost možná i proto tak nakonec Fritz v roce 1966 ze sbírky vytvoří „Muzeum Schlumpfů“, které je přístupné veřejnosti.

Tím ovšem jeho skupování všemožných klenotů nekončí. Pro budoucí automobilové muzeum v Mulhouse začíná zlatý věk, během kterého mladší z bratří neváhá v bývalé textilce strhnout prakticky všechny přepážky a stěny, jež nejsou nosné. Vzniká tak areál o velikosti 17 000 metrů čtverečních, který je rozdělen do 23 sekcí. V těch je pak umístěno 10 až 20 automobilů, přičemž uličky mezi nimi na délku měří tři kilometry. Pokud se tedy chystáte na návštěvu Mulhouse s celou rodinou, drahé polovičce rozhodně zakažte podpatky a ratolestem raději vezměte kočár, i když prakticky všude jsou umístěny lavičky, na kterých můžete načerpat nových sil. A zároveň si přitom vyslechnout jeden z mnoha audio programů, jež komentuje tu či onu část sbírky. To jsem ale poněkud přeskočil do budoucna.
Zlatá horečka vrcholí, na renovaci jde půlmiliarda

Vraťme se proto zpátky do konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let, kdy se Fritz kromě nákupu věnuje také restaurování automobil, což je svým způsobem i nutné, neboť při své honbě za výjimečnými exempláři nehledí na jejich stav (a s tím mnohdy nesouvisející cenu). Práci tak získává sedm mechaniků, dva čalouníci (v té době se jim říkalo autosedláři), pět lakýrníků, dva klempíři a jeden jejich asistent. Ti jedou prakticky na směny, díky čemuž renovace probíhají raketovým tempem. Stejně rychle ovšem také mizí peníze Schlumpfových - dnes se totiž odhaduje, že během deseti let utratil Fritz na 12 milionů francouzských Franků, což je vysoká částka i na dnešní poměry. Jenže si musíme uvědomit, že v té době měl jeden Frank osminásobnou hodnotu oproti Franku v roce 1999, kdy jej nahradilo Euro. A jelikož tehdejší přepočet přitom činil 5,5 Kč/1 FRF, můžeme se snadno dobrat k vyčíslení nákladů na renovaci, které vylezly na 528 milionů korun.

Při pohledu na tuto cifru asi nepřekvapí, že se v roce 1976 firma bratří Schlumpfů ocitá v krizi. Odbory přitom poznamenávají, že oba průmyslníci odmítají jakýkoliv dialog a neustále překračují zákon. Není proto divu, že dělníci začínají stávkovat a továrna je nabídnuta k odprodeji za pouhý jeden Frank. Nikdo však nemá zájem, přičemž pro Schlumpfovy začíná být půda opravdu horká. Oba proto odjíždějí do švýcarské Basileje a na území Francie se již nikdy nevrátí. Sedmého března 1977 tak továrnu přebírají odbory, které sbírku ihned přejmenují na „Workers Museum“ a zdarma jí zpřístupní veřejnosti jakožto jistou kompenzaci za veškeré újmy, jež museli dělníci od obou bratří snášet. I proto se na masce jednoho ze závodních vozů objevuje plakát s nápisem „Vydělával jsem 1 400 Franků měsíčně, zbytek byl utracen za toto“.

Abychom ale byli upřímní, podle výše zmíněného přepočtu rozhodně nešlo o nízkou mzdu. Jenže stávkování a nespokojenost se zaměstnavatelem je francouzským národním sportem, pročež se dělnickým bouřím nemůžeme divit. Stejně jako není překvapivá následná série soudních pří, z nichž nejpodstatnější jsou rozsudky z let 1978 a 1979. V prvním případě je totiž sbírka prohlášena za historický monument, jehož jediná součást nesmí opustit Francii. V tom druhém je pak nařízena likvidace veškerého osobního majetků Schlumpfových, což samozřejmě znamená také rozprodej klasických automobilů. Z výdělku totiž mají být refinancovány firemní fondy. Odbory tak chvíli po rozsudku předávají klíče od továrny, respektive muzea, kterému tím začíná druhé funkční období.
K opětovnému otevření došlo až 10. července 1982, kdy již vlastníkem byla asociace National Automobile Museum sdružující město Mulhouse, Hautsko-Rhinskou vládu, alsaský region, Mulhouskou obchodní komoru, francouzský automobilový klub, společnost Panhard a organizátory pařížského autosalonu. Ta celou sbírku odkoupila za 44 milionů Franků, což bylo značné podhodnocení její skutečné hodnoty. Asi bychom se proto neměli divit následné žalobě bratří Schlumpfů. Těm dal soud skutečně za pravdu, ovšem až dvacet let poté, kdy jim byla přisouzena kompenzace v hodnotě dalších 25 milionů Franků. Jelikož v době tohoto verdiktu ani jeden z bratří nežil, dá se předpokládat, že oba měli mnohem větší radost z rozsudku z roku 1989, kdy bylo v Paříži rozhodnuto, že muzeum musí ve svém názvu nést přídomek „Schlumpf Collection“.

Ačkoliv by mnohý čekal, že v této chvíli zazvoní zvonec a naší pohádky bude konec, opak je pravdou. Muzeum totiž čekala další rozsáhlá renovace a modernizace, která byla spojena s převzetím organizací Culturespaces. Ta se snažila o zachování ducha bývalé textilky, díky čemuž restaurátorské práce neprobíhaly pouze na automobilech či vnitřku budovy, ale také na jejím vnějšku. Změn tak doznal především vstup, kde najdeme nejen sochu matky Schlumpfové, ale rovněž ve vzduchu visící skulptury klasických automobilů. Kromě toho byla na pozemku za budovou vybudována malá trať, na které se každý víkend ukáže 18 exponátů, jež tak dokazují, že jsou nadále provozuschopné. A aby toho nebylo málo, pak návštěvníci mohou navštívit jednu z restaurací, jejichž názvy (L’Atalante, La Piste, L’Atelier, Le Bar a Le Café) souvisejí s názvy uliček v muzeu (Avenue Carl Schlumpf, Avenue Jeanne Schlumpf, Rue Royale atd.).
Tím naše toulky historií končí, dodat tak můžu již jen pár osobních postřehů. Přičemž ten první se týká času, který hodláte v muzeu strávit. Pokud totiž nepatříte mezi automobilové fajnšmekry a návštěvu si jednoduše chcete jen „odškrtnout“ ze seznamu, pak vám postačí nějaká ta hodinka. Je však nutné si uvědomit, že v takové chvíli uvidíte celou sbírku víceméně jen skrze hledáček foťáku, což se mi ostatně i stalo. Land Rover nám totiž na návštěvu muzea vyhradil jen slabou půlhodinku, kterou jsem si natáhnul absencí na tiskové konferenci a zkrácením obědu. Nebýt přitom v té chvíli v Mulhouse již podruhé, asi by mě nikdo nevytáhnul ven ani heverem. Stejně jako v prvním případě si totiž dokážu představit, jak ve společnosti více než 400 exponátů trávím celé odpoledne.

Je totiž velmi snadné obdivovat se dlouhé minuty takovému Bugatti Roayle, jinak nejdražšímu automobilu na světě. V Mulhouse přitom mají dva exempláře (Coupé Napoleon, Limousine Park-Ward) ze šesti vyrobených. Stejně tak dlouho se pak člověk zastaví třeba u Mercedesu 300 SL „Gullwing“, který je dokonce na otočném podstavci a tak si jej prohlédnete ze všech stran. Nechybí ani Ferrari 250, Maserati 300 S či dvě kuriozitky od Paula Arzense, francouzského designéra, který se věnoval hlavně stylizaci lokomotiv. V roce 1938 si ovšem střihnul mohutný kabriolet zvaný La Baleine (velryba), který se vyznačoval nejvyšší rychlostí až 160 km/h, a o čtyři roky později začal dokonce koketovat s elektřinou. Na světlo světa se totiž dostalo vozítko L'Oeuf (vejce), které používalo rozměrného plexiskla zasazeného do hliníkové karoserie. Hmotnost tak činila pouhých 60 kg (motor s bateriemi ji následně zvýšily na 350 kg), přičemž se dvěma lidmi na palubě zvládl tento stroj při rychlosti 60 km/h ujet sto kilometrů bez dobíjení.

Nechybí ani bezpočet modelů Mercedesu či kreace francouzských automobilek. Modernější stroje pak zastupují třeba Ferrari Testarossa či dokonce Trabant, tím nejnovějším zástupcem je pak supersportovní Veyron. Právě Bugatti je přitom značkou, kterou v muzeu najdete nejčastěji. A nejde pouze o modely určené dospělým, ale také dětem. Ettore Bugatti měl totiž pro omladinu slabost (ne ovšem stejným způsobem jako třeba někdejší dirigent Bambini di Praga), a tak jí za volantem dopřával stejné zážitky jako těm starším. Pro svého syna Rolanda (značku převzal v 50. letech, kdy se podepsal pod modely Type 101, Type 251 a Type 252 - všechny najdete v muzeu) proto v roce 1927 postavil poloviční repliku modelu Bugatti 35. Tu poháněl elektromotor, jenž vozítko rozpohyboval na 20 km/h, přičemž zakladatel značky věnoval velkou pozornost všem detailům. O „hračku“ se díky tomu strhl velký zájem mezi tehdejší společenskou smetánkou, načež se vůz dokonce dostal do prodejního katalogu automobilky jako Type 52.
Zajímavých exponátů je ale samozřejmě celá řada, přičemž každý z nich má svůj příběh. Či k němu alespoň odkazuje, jak nám může ukázat třeba pojízdné šasi Rolls-Royce z roku 1920. Jde totiž o Type W.O., za nímž stojí Walter Owen Bentley. Tedy konstruktér konkurenční značky, kterou však dvojité „R“ nakonec odkoupilo. Jejího zakladatele si ovšem ponechalo mezi svými zaměstnanci, a to z jednoho prostého důvodu - aby nemohl stvořit další značku, která by modelům Rolls-Royce konkurovala. To se nakonec podařilo jen napůl. V roce 1935 totiž Bentley dvojité „R“ opustil a přešel k automobilce Lagonda, pro kterou stvořil celou řadu kupé a kabrioletů včetně modelu Rapide, na nějž se odkazuje současný čtyřdveřový Aston Martin. Tato značka, tehdy vedená Davidem Brownem, ostatně Lagondu koupila jen kvůli znalostem Waltera Owena. Ten však v jejím područí vydržel jen krátce, než zakotvil u další britské automobilky Armstrong Siddeley.

Takto bych ovšem mohl pokračovat donekonečna, přičemž jak jsem naznačil v úvodu, slova jen stěží popíšou to, co vás v Mulhouse čeká. Výlet si tedy opravdu nechte doporučit, zvláště pokud po vlastní ose míříte třeba na dovolenou do francouzských Alp. Muzeum, jež se nyní plným jménem nazývá Cité de L’Automobile - National Museum - Schlumpf Collection, totiž leží přímo na trase a tak vám nevzniknou žádné dodatečné náklady. Tedy s výjimkou vstupného a parkovného. Rozhodně však nepočítejte s tím, že byste ještě v ten den vyrazili na sjezdovku, spíše budete mít problém na ni vůbec kdy dorazit...